Martin Zach – Nepovedený skok do vody

Jak to prožívali rodiče

Pro rodiče, kteří se posledních dvacet let věnovali sportovním aktivitám obou synů, kteří s nimi jezdili po závodech a zápasech, termíny dovolených podřizovali termínům soustředění -  to je hrozný šok. Nikdy nás nenapadlo, že se zraní při skoku do vody, měli jsme strach z auta, brzdili jsme ho na kole (mimo závody), někdy i na lyžích (na konci sezony chodil na snowboard, skákat a jezdit skikrossovou trať  atd……) , ale tohle skákání do „Kačáku“ provozoval s klukama od základní školy a věděli jsme, že to umí, ale ……….

Pak jsme několik měsíců jezdili do penzionů v Motole a Kladrubech a pomalu si zvykali, že máme syna na vozíku. Přitom jsme upravili byt i chalupu, aby se tam mohl pohybovat a byl co nejméně  závislý na naší pomoci.

Samozřejmě, že nejsme zas tak moc situovaná rodina, aby všechno šlo pořídit ihned , bez půjček , pomoci nadací , pomoci darů……. Martin chtěl už v létě auto, měnili jsme část nábytku, stavěli jsme bezbariérovou koupelnu. Tak jsme se dostali k nadacím, charitativní činnosti a pomoci potřebným vůbec. Dřív jsme občas někam nějaký příspěvek poslali, ale třeba i s podezřením, že to může být zneužito (jsme v Čechách) – moc jsme se tomu nevěnovali.

Už v nemocnici jsme se s Martinem dohodli, že tento postoj změníme a budeme pomáhat víc a cíleně – na nějaký program, který řeší budoucnost a ne jen aktuální (třeba finanční) situaci. Tak jsme poznali nadaci Charty 77 – Konto bariéry , se kterými spolupracujeme a poznali jsme i Vaše sdružení, které přesně splňuje to, co jsme si představovali. Takže ne jen proto, že máme zájem o léčbu kmenovými buňkami pro Martina, ale proto , že tento výzkum a jeho výsledky jsou a budou nadějí a pomocí pro stovky a tisíce jiných stejně postižených a v budoucnu to třeba nebude postižení, ale zranění, které se umí vyléčit.

Problémů je nejvíce při zařizování a vyřizování různých žádostí o příspěvky, o invalidní důchod ( to je na samostatný příběh) a přebírání a vyzvednutí pošty. Většinou mají úředníci pochopení a vyjdou vstříc , ale občas narazíte na takovou byrokracii , že tomu ani nechcete věřit.

S pozdravem,

                                      rodiče Martina

Pohled Martina

Od mala jsem byl veden ke sportu a celý můj život byl spojený se sportem. Vyhledával jsem adrenalin s tím je i spojené riziko, ale nikdy jsem si nic takového nepřipustil, že by se mi něco takového mohlo stát. Studoval jsem vysokou školu spojenou se sportem, modeling byl jen hobby a zábava.

Dá se říct, že jsem byl na vrcholu. Jedním skokem se mi změnil život. Ze začátku jsem si myslel, dobrý budu chvíli v nemocnici a bude to dobrý. Už v nemocnici mi to bylo jasné, co se stalo a jaké to má následky, šlo jen o to, v jakém rozsahu bude úraz a jak se z toho dokážu dostat. Od probuzení z narkózy jsem měl jasno, nevzdat se a bojovat s následky.

S pomocí rodiny, která je to nejdůležitější, jsem vše zvládal dobře a s velkými pokroky. Zjistil jsem, že jde žít aktivně i na vozíku. Ke sportu jsem se zase vrátil a celá rehabilitace je jen trénink.